Přijímací zkoušky 2009 Podvod nebo komedie

Co ten nazev, co se dělo? Znáte Chyť mě jestli to dokážeš?

Co když se z žáka stane profesor? a ještě, když má složit příjímací zkoušky a co více, kluk ve třídě kde jsou samé ženské? Podívejte, pročítejte a smějte se…

 

 

Primák Slavomír

 

 

 

(Co se dělo za lavicí a kolem ní?)
 

 

Dějství:

Obec: Svatý Jan Pod Skalou,

Přijímací zkoušky a pohovor.

Datum a čas: 6.6.2009 ráno 8:02

 

Třída je prázdná, otevřené okno, aby se větralo, trocha více kyslíku bude potřebno.
Postupně přicházejí první uchazečky, plní střední lavice a hlavně zadní od katedry.
Skupinka pěti od Berouna sedí téměř pohromadě pak ještě pár si sedá ať nejsou v předu.

Na ty další nezbývá mnoho volby, do první lavice to ne, a k někomu si přisednout? ale ke komu?
Nikoho neznám, o čem si povídat. Druhá řada přijde vhod, ale vedle dveří, přeci jen není to přimo před katedrou, tak je to dobré.
Osm hodin pryč a před tabulí je prázdno. Kdo přijde, jaké to bude, všichni se baví, si povídají a a co já, jak je, jak je mě?
Oni jsou snad všichni vpohodě? Nojo když jsou tu kamošky, to je jim hej, možná si pak i navzájem poradí.Ve mě se to všechno klepe. Ne to není tréma, to není stres, jen nevím co bude a co se chce, jsem tu vůbec správně?

Rozlížení po třídě, hledání záchytných bodů, mnoho otázek, ale žádné odpovědi, vše je nové, jiné, veliké o co se zachytit, jen ať už to začne, nebo ať už to skončí, to čekání, na co čekáme? snad už tu jsme všichni, třída se už neplní, přišli jsme včas a na chodbě také nikdo nestojí. Školní zvonek nezvoní, tak na co čekáme? Snad všechno kolem sebe mam prohlídnuto prostudováno tisíckrát dokola, na co se tedy čeká. Koukám před sebe, lehce vlevo směrem ke katedře a nic se nemění.

Otáčím se za pravým ramenen, někdo v obleku tam stojí. Tmavé vlasy, šedé sako, ve ve dveřích nakročený. Rozlíží se po třídě a jakoby si každého měří. Párkrát kolem dokola, koukl i několikrát na mě, jako by přeskočil ale všimnul si. Kdo to je, nikomu se nedívá do očí. Tak kdy už to začne? Kdo to je, ten zvláštní pohled. „To je učitel“ ze mě vylítne jen polohlasně. Při těch písmenech to uvnitř zaduní, pohlédl ke mně, jak když se celá vež otočí a co teď přijde? Co bude ? Nádech na uklidnění nepomáhá, další slova písmena uvnitř jsou zastavena, raději ne, nemluvím, nebo se něco stane.

Třída je téměř plná.
Jen pár míst v lavicících dvou zadních a také tady ve předu u dveří

Jeden kluk a jinak samý ženský. Hučí, povídají si, usmívají se, ale některý jsou potichu a přemýšlejí. Jedinej kluk, hezky vprostřed řady a téměř vzadu, přelétnu ho pohledem a ještě jednou se rozhlédnu. Nikomu nekoukat do očí, jen ať nesledují oni mě, každý má to své, myšlenky, otázky, nervozitu i stresy. Mám nakročeno do zadnější lavice k oknu, je tam volno, moc možností není. Kateřina s kterou jsem přijel, že složím přijímací zkoušky, si již kněkomu přisedla, zrada, kdo mi bude radit?

Věkově podle kategorie tu dámy sedí jako hory v Českém ráji, téměř tak srovnané, úhledně žádná moc nepřečnívá, sem tam nějaká starší, dejme tomu manika, ale vpředu jsou dvě, tři menší skaliska.
Blondýna, světlé vlasy, nápadně odbarvené, to nelze přehlédnout, nesmím se zastavit pohledem, to ne, to nelze.
Již si mě všimli a nejedna se podívala, kdo že to ve dveřích stojí.
Mladá světlovlasá se podruhé natočila, zpět, nádech, hledá odpovědi, kdo že to tu stojí?

Zatvářila se divně, ušklíbla se, jakože neví a vypouští ze sebe,

"To je učitel", vtom si uvědomuje, jakým tónem to pronesla a další slova jakoby raději polkla.

Ta simpatická blondýna je vystrašená.
Ještě další mě registrují.

Stojím tu již déle a nic se neděje.

Nervozita, pohledů přibývá, kdy to začne, mají v očích a kdo že to tu stojí, kdo se to tu rozlíží?
Jsou vážně vystrašený, začíná se později, je to posunuté, proč, co se děje?
Takhle nervozní je nemohu nechat a když se tak blondýnečka podívala a témeř v strachu se otočila zpět, aby byla neviditelná, řekl jsem si, to je nemůžu nechat se trápit, musím jim nějak pomoci.

Má nakročená levá noha směrem ke konci třídy zůstala stát.

Zato pravá se bere k tahu a mění celou dráhu, směr místo vzad, teď nakročil jsem přímo před katedru.

Ještě otočka, zavírám dveře a začínám své představení. Za dveřmi klid a teď je tady mé království. Co budu moc to udělám, teď je ta správná chvíle.

Projdu kolem světlých vlasů, hezký, ale vystrašených očí, co se choulí dolů, ještě další lavice co naslouchá klapotu mých podrážek

Vnímám rytmus volně kmitající se levé ruky při otáčení se kolem první přední lavice.

S každým krokem jakobych si byl jistější a rázně i pomalu si vychutnávám tu atmosféru.

Mnoho očí, pohledů se dívá stejně jako kolikrát předtím, při jakékoli jiné přednášce, s otázkamy, kdo to je? co teď bude?

Jen stím rozdílem, že mám jiný směr, měl jsem jít dozadu a já si to štráduji před katedru.

Místo abych seděl ustrašený a vyjukaný, stejně jako každý jiný žáček, který čeká výstřel ze startovní pistole s kalibrem ráže „Dobrý den, jsem tu ředitel, uvolněte se a začněte“ Takovápatrona vás neuvolní, naopak vás zavrtá do středu země a kde tam odpovědi chcete hledat a pak na výbornou testy napsat?

Jasně a suveréně si je prohlížím, ale jen nad urovní hlavy, ne pohledy do očí, ale jako by je přehlížím s počítáním a rovnám, seřazuji, kdo vyčnívá a kdo je jaký.

Ta mlaďounká blondýnečka je jasně jiná než ostatní, v zadu je starší paní, ne omnoho, ale rozumná a klidná.
Všechny dámy již mě odhadli, kdo že to tu je, hledí a čekají.

Jen ve čtvrté lavici Kateřina na mě nekouká, tu to nezajímá, ale já se zastavuji a všechyn dámy oslovuji. Co na to Kateřina, která jediná ví, co ona? No nic, na ni se nedívám a hraju svoji roli.
Ženský jsou vystrašený, vtom je nemůžu nechat, trochu jim pomůžu, než se objeví, kdo má. Zatím jsem tu já a pak se uvidí.

"Dobrý den dámy. Tak vás tu vítám, jsem rád, že jste dorazily.
"Jaká byla cesta, jak jste se sem těšily?
Pár frázovitých otázek a přitom si promýšlím, co budu říkat dál.
"Doufám, že se vám tu bude líbit, …
jak to zaonačím, nepředstavil jsem se, ale nějak to musím našroubovat, kdo jsem, ale nelhat a zaroveň neprozrazovat.
"…budeme se zde pár let potkávat, kdo je tu rád?“

„Někdo tu bude na pět let, někdo déle, ale to ještě uvidíme"
"Tak kdo umí anglicky, přihlaste se"
pár rukou, hlavně vpravo vzadu se zvedlo.
"Kdo umí německy"
něco málo uprostřed.
" A kdo umí latinsky"
nic, po obou jazycích ještě takové otázky a vystrašení
"No nevadí"
Zhodnotil jsem to smutným hlasem, že bylo jasné, jak je to důležité.
Ano správně, některé dámy zareagovaly, že je jim jasné, že o latinu také tu poběží, ač to cítí jako podvod, hned na začátku se ptát na jazyky, tak zatím se nebouří.
Tedy vtipné otázky a některé usazující se střídají.
Pomalinku to znich opadá, ta nervozita, stres je v rytmu jak se ptám i odpovídám.
Již je to dlouho a nikdo nepřichází, nepřemýšlín nad dalším tažením, ale ještě jsem se nezaptal jak jsou nervozni.
"Tak jste nervozni? jak vám je"
"Kdo je nervozní, ať se přihlásí"
"Nikod, nikdo se nehlásí, nikdo není nervozní"
no je to jasné, nikdo se nepřizná.
"Tak si uděláme test, podíváme se jak jste nervozní, dejte ruce před sebe a koukneme se"
sám napřahuji obě ruce dobpředua ani snimi nemusím moc klepat, oni vybrujou sami.
Prsty mi skáčou jak šváby na plotně. Klepou se jak veverky na stomě.
Jak to, vždyť já nejsem nervozni, ja přeci nemám trému, nemám obavu.

Nojo ale teď je to jiné, ty nevíš ještě více než oni.
Sundaváš znich strach, nervozitu, usmívají se a sám letíš jak rychlík do zazděnýho tunelu.
Ani nekoukám na dveře, jsou stále po mě zavřený, raději je nesleduji, však oni se otevřou, ale teď to ještě není.
Na co se zeptat, co bych rád věděl, není co. Hlavně se většina nepřiznává, že těžká je i angličtina.
Stejně jsou to ženský, těm jazyky jdou, mají statisticky výhodu, ale porovnání mi teď nejsou platný.
Ještě pár vtípků, rozveselit, teď už se mohu dívat téměř do očí, takovýto pohled se mi již napoštěstí.
Teď mě poslouchají, nebojí se a až budu jejich spolužák, možná je ani nebudu zajímat, no ikdyž po téhle šarádě, kdo ví, jak to dopadne. Ale zatm je podium mé. Kdyz chci tak se teměř všechny smějou, zmením tón a utichnou a zaleknou se, naslouchají a já to měnímm, jak takty v tanečních a znovu se nadechuji a se smějí, paráda, tak nam to spolecně jde.

Ani odedveří, ani od katedry jsem si nevybral žádné lepsi misto, což je mi lito, neni z čeho vybírat, žádné výhody, ským si budu povídat, kdo mi kde bude simpaticky, komu radit a kdo mě podpoří hlavně v té anglině. Kupodivu, tedy zcela jasně, volná místa jsou v první a druhé řadě, vždy jedno v lavici, ale ač je to na dva kroky, jakoby to bylo tak vzdalene.

Proč? proč asi? Kam bych rád, tam si nesednu, ani to nehlas nereknu.
Kupodivu co je dál a vzadu, jakoby bylo to jednodussi a na krok blíže.
 

Prohlížím si slečny, dámy, jen opatrně, pravidelně oddechuji a zjištuji že jsem nervozní, nebo spíše mám strach obavu. Vždyť to nejsem já, já nervozní nebbývám, mě nic nedělá problémy, jakékoli komedie, za každé okololnosti, ale tady to není komedie, tady jde o hodně, tady jde o celé zkoušky.

Ty jim pomahas a sám si stoličku podkopaváš. Nástup sis vymslel dobře, ale co bude dal, jsi již nedotáh, jak odejdeš z jeviště, tady ti nepomůže vychr z hor, jak Cimrmanovy, jak to zakončíš a nebyl prozrazený a navíc, aby se to za tebou nesvezlo. Uvědomuji si, že v tom filmu Chyť mě jestli to dokážeš ten podvod žáka učitele, to vystoupení blbě dopadlo. No rodiče si do sborovny nezavolají, maximálně mě nevemou, vyhodí, ale ta příležitost, to je něco, to se nedalo nevyužít, nechat. Udělat si srandu zahrát a ktomu důležitá podpora a uklidnění obecenstva, no není to super šaráda.
 

Dalsí vtipné otázky a odpovědi, další úspěch smějí se.

Vtom se dveře otvírají. A je to tady. Na takové věci se nedá připravit, zachovat chladnou hlavu, hlavně se nezastavit, nenechat na sobě nic znát. Finis koronat opus, řekl by filozof, konec korunuje dílo, tak ať to celé nezkazím. Vždyť závěr, závěr je důležitý. Nástup, dějství, pobavit, ale konec to může zabít. Tak pěkně plynule, ale jak to zatáhneme. Ve vteřině se v hlavě honí různé nápady a zároveň vzduchoprázdno. Jak hledat dobrovolníky na úklid města.

Starší pán ve světlém sáčku a zaním usměvavá paní, to jsou jistě ty důležité osoby.

Hledi na mě, jsou lehce zaskočeni. Usmál jsem se, nádech a letí to ze mě prostě samo.

"Tak a teď dovote, abych uvítal další osobu povolanou"
" A já si půjdu kvám někam přisednout a budu tu svámi pokračovat"

Asi ředitel, nebo kdo to je, vchází, pozdraví, zaním ta paní.

Také mi nějak přikývnutým gestem poděkuje.
Celá šaráda tím je zachráněná, střih obrazu pohledu a na něj se dívá celá třída.
Bez jakékoli otázky na mě, nebo na ostaní, kdo jsem pokračuje. Ani omluvení za zdržení, takže moji roli neschazuje.
Stejně jako ostatní poslouchám malý úvod o škole a že je zástupce ředitelky a že škola je taková větší rodina…
V pár budech řekl, kolik bude zkoušek, v kterém patře, stejně tomu nikdo nerozumí kde je co, ale kazdy mu to odkyvne a nikdo si nic nepamatuje. Je to sice na chodbě na tabali, ale stejně je to k nepochopení.
Zástupce tu byl chvilku, pak odchází

Učitelka se ptá na anglinu a němčinu kdo chce co a následně rozdá cizojazyčné testy.

Ouvej, nojo a je to tu. To bude nadělení. Zkoušky začinají a je po srandě, to už není usmevné. Test neokecáš, tady můžeš tak maximálně prohánět tužku po papíře, ale ne pusu jak se ti zachce.

 

Průšvich po komedii začíná.

 

 

A co foto, kde je? Jaké to tam bylo a potom se podívejte, jen hlavní aktér tam není. Slávek měl spoustu práce ne z přijímaček,a le z focení a ostatních věcí, takže fotky má, ale nikdo jeho v těch akcích nefotí.

Obrázky potenciláních spolužáků jsou zde: http://7den.cz/?131,prijimaci-zkousky-2009-spoluzaci-skola-foto

 

 

 

P.S. má to pokračování.

Hurá maměnko, chystajtě slávu, oni mňa přijali.
Oznamuje se známým našim, že Slávu na školu přijali.
Můžeme stím nesouhlasit, můžeme se dohadovat, ale to je tak jediné co s tím můžeme dělat.