(1 hlasů, průměr: 1,00 z 10)
Loading...

Ekumenický a „nový katolický“ překlad bible si nekonkurují Rozhovor s PhDr. Josefem Bartoněm, vyučujícím na Katolické teologické fakultě UK v Praze  7.9.2006 Jan Kirschner
Převzato z :www.Christnet.cz
PhDr. Josef Bartoň je filolog, překladatel z řečtiny, vyučující na Katedře biblických věd Katolické teologické fakulty UK v Praze. Současně je vědecký pracovník Centra biblických studií.
Životopisná a bibliografická data naleznete zde.
.

Římskokatolická církev (ČBK) vydala na jaře první část (Pentateuch) nového překladu bible: Ostatní církve ani Česká biblická společnost (ČBS) na překladu nespolupracují. Není to škoda, když zde máme poměrně úspěšný, všeobecně rozšířený český ekumenický překlad (ČEP)? Nebylo by lepší společnými silami ČBS a ČBK tento překlad revidovat a navázat tak na dobrou tradici? Navíc ekumenický překlad používá i většina katolíků pro soukromou četbu, přestože se v kostele při liturgii čte z jiného překladu bible.
ČEP skutečně je (a nepochybně zůstane, přinejmenším pro běžnou soukromou četbu) nejrozšířenějším překladem, i mezi katolíky. To ovšem neznamená, že by bylo nutné stále jen „pilovat“ tento jeden jediný překlad. Český jazyk má bohatou biblickou překladatelskou tradici a pokud máme na to, aby vznikaly další nové překlady, Bohu díky. Nemyslím, že by vyvstávala nějaká nezdravá konkurence mezi ČEP a „katolickým překladem“. ČEPu zůstává u katolíků rozlehlé hájemství soukromé četby, v nekatolických denominacích si ČEP získává čím dál více prostoru při liturgickém konání. Nový „katolický“ překlad zůstane nadále primárně liturgickým textem a svými komentáři pomůže vzdělávat „písmácké hloubavce“. Čeština má za 20. století čtyři kompletní překlady Starého zákona („katolické“ Hejčl a Heger, „ekumenický“ ČEP, „sekulární“ Šrámek), nepočítáme-li jehovistický překlad z angličtiny. Nový „katolický překlad“ bude pátý. Není to důvod k pýše na českou biblickou tradici?
.
První část nového „katolického“ překladu vydalo Karmelitánské nakladatelství.
.
Je nový katolický překlad revize staršího textu nebo jde o úplně novou práci od „čistého stolu“?
„Nový katolický překlad“ bude v podstatě znatelně revidovaný a dopřeložený někdejší překlad bible Václava Bognera (Bognerův Nový zákon velmi úzce navazuje na překlad O. Petrů; Starý zákon překládal Václav Bogner a jeho spolupracovníci samostatně, nebyl úplně kompletní, takže se v současné době kolegové Josef Hřebík, Jaroslav Brož a další snaží o kompletaci překladu). Je to překlad, který se už pár desítek let čte ve všech katolických kostelích při všech liturgiích (včetně nejrozšířenější verze breviáře). Jde tedy o text, který má přinejmenším v liturgii „tradici“ a rozšířenost velmi dobře srovnatelnou s ČEPem – ten požívají jako liturgický sbory protestantské a československé husitské, ovšem ne všechny, často se v liturgii setkáte ještě se starobylou „kraličtinou“.
.
Kralickou bibli (ovšem s odborným výkladem) za jediný vhodný překlad i pro katolíky na našem uzemí považoval katolický kněz Bonaventura Bouše (viz Malá katolická liturgika). ČEP považuje za text neliturgický, navíc plný chyb a pro katolický liturgický text nenašel jediné dobré slovo. Navíc kritizoval, že se v katolických kostelích čte z pohodlnosti z lekcionářů (kde jsou jen vytržené pasáže textů), nikoliv přímo z celé bible. Co si o tom myslíš ty?
Bouše byl historik umění, a v tom snad pramení tato jeho slabost pro určité estétské pojetí „slavnostnosti“ liturgického textu, které mu splňovala bible Kralická. Není to nový problém – podobně už Starý zákon Hejčlův (1. vyd. v „Podlahově“ Bibli české 1917-1925) a Nový zákon Sýkorův (1. vyd. 1909; v „Podlahově“ Bibli české 1922-1923) měly své „konzervativní“ kritiky např. v literátském okruhu Florianově nebo i v osobě akademika J. Vašici, kteří si také stýskali na přílišnou civilnost nových biblických textů. Tito odpůrci Hejčlova/Sýkorova překladatelského pojetí se zase upínali k „starobylosti“ a „vznešenosti“ barokní bible Svatováclavské (případně k tzv. bibli Svatojanské z 19. století, která na Svatováclavskou a Kralickou velmi navazovala). Zjednodušeně řečeno platí, že by se neměly ztrácet stylistické kvality originálu (jak byly obecně pociťovány v místě a době vzniku textu), tj. že by překladový text měl na současné české čtenáře/posluchače působit podobně, jako působil na posluchače/čtenáře primární. A tady myslím všichni tušíme, že se vážky přiklánějí (samozřejmě je tomu různě u různých biblických textů, vždyť jde o celou knihovnu, a žánrově pestrou!) spíš k prostotě a civilnosti než ke stylizované archaičnosti a vznešenosti. Pokud jde o spor lekcionář versus celá bible, je to spíš věc technická. Boušův vyhraněný postoj byl motivován nejspíš jeho osobní živostí a tendencí improvizovat (na místě vyhledávat a citovat paralelní místa, někdy asi také zkracovat či prodlužovat liturgické lekce), což samozřejmě lekcionáře příliš neumožňují – ale možná také právě proto (rem tene, verba sequentur!) se v průběhu dějin vytvořil a posléze i kanonizoval tvar lekcionářů.
.
Nejčtenější bible je stále Český ekumenický překlad (vydání s křížem na obalu je včetně deuterokanonických knih).
.
Jaké důvody má ŘKC pro nepoužívání ČEPu pro liturgická čtení? Nebylo by lepší, aby si věřící přečetl stejný text doma, který potom uslyší i v kostele? I když na druhé straně připouštím, že srovnání různých překladů je obohacující.
Liturgický (tj. Bognerův) překlad vznikal ve stejné době jako překlad ČEP (tj. od počátku 60. let). Byl použit při vytištění oficiálních českých liturgických knih (jak lekcionářů, tak breviářů atd.) po zavedení liturgické reformy Pavla VI. Dovedeš si představit ty obrovské finanční náklady, kdyby se teď ČBK najednou rozhodla pro zavedení ČEP do katolické liturgie? To je myslím hlavní důvod, proč se i nadále bude používat Bogner. Navíc mám za to, že Bogner není o nic horší překlad než ČEP. A různost překladů doma a v kostele? Varietas delectat, jak rád říkal Komenský.
.
Vrátíme-li se k novému překladu, „katolický překlad“ má navíc jedno specifikum: obsahuje podrobné komentáře pod čarou. Je to také práce českých biblistů?
Poznámkový aparát zohledňuje dost svěží stav (jistě ne naprosto nejžhavější – například je třeba brát v úvahu poměrně dlouhou dobu vzniku překladu a sepsání komentářů i lhůtu, která uplyne mezi odevzdáním textu a jeho vydáním, obojí se počítá na roky…) biblického, archeologického aj. bádání. Jsou to navíc komentáře původní, autorské, nikoli jen přeložený nebo upravený existující jinojazyčný komentář, tedy podobně záslužné dílo, jaké ve své době vykonali Hejčl nebo Heger.
.
Někteří věřící jsou šokovaní určitým relativizováním inspirovanosti bible na základě pochybností o autorství jednotlivých biblických knih, jak se o něm mluví v předmluvách v ekumenickém překladu Písma. Nedovedou si představit, že by se církev mýlila v jednom – autorství – a nemýlila v druhém – v určení, která kniha je kanonická, a tudíž inspirovaná…
Proč by to muselo být tak absolutně propojeno? O autorství biblických knih nebylo „de fide“ katolickou církví nic vysloveno (něco jiného jsou někdejší varovné a zakazující disciplinární výroky Papežské biblické komise atd.). O inspirovanosti ano. Inspirovanost konkrétní knihy deklaruje církev (respektive: deklarovala inspirovanost celého biblického souboru knih – na tridentském koncilu). A můj rozum i víra mi napovídá, že církev je důvěryhodná autorita. Je třeba si ale dát pozor, abychom nespojovali „autoritu“ posvátného textu s „autorstvím“ v dnešním pojetí.
.
Někdo jistě musel např. Knihy Mojžíšovy napsat (nebo sepsat jejich jednotlivé části), někdo musel provést jejich konečnou redakci… Je však tak moc důležité, aby to byl (v celém rozsahu nebo v tak vysokém procentu z textu, jak se to dnes vyžaduje pro přiznání autorství) sám Mojžíš osobně? Antické pojetí autorství či pseudepigrafie (tj. „falešného, předstíraného autorství“) je prostě jiné, než jak je chápou dnešní zákony o autorských právech. Naprosto běžně někdo svoji knihu napsal (nebo redigoval či přepracoval existující starší text – písemný či ústně tradovaný) s tím, že se prostě především chtěl výslovně přihlásit k odkazu významné osobnosti, například původce nosných idejí nebo i autora díla, které přepracoval či absorboval do své knihy. Tuto osobnost tedy uvedl do názvu, nadpisu nebo do vlastního textu (např. u formy dopisu do tzv. preskriptu: Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista, posílá pozdrav dvanácti kmenům rozptýleným v cizině…) jako „autora“.
.
Jak např. problém autorství Pentateuchu řeší komentáře nového katolického překladu?
Pentateuch je dílem více autorů, kteří žili v různých dobách a mysleli a psali s různými ideovými důrazy a z různých úhlů pohledu. Otázka formování Pentateuchu se ve starověku nekladla – za „autora“ (ovšem v dobovém, „širším“ pojetí autorství: stěží by se našel někdo, kdo by tvrdil, že Mojžíš popsal svoji vlastní smrt a pohřeb v poslední kapitole Deuteronomia…) celého díla byl považován Mojžíš. K zpochybnění „autorství“ (chápaného však již „moderněji“, úžeji) dochází až v 17. století (B. Spinoza, R. Simon) na základě podrobnější práce s textem a od osvícenství se pak badatelé problému věnují systematicky. Reakce církevního magisteria jsou poměrně dlouho negativní (dekrety Papežské biblické komise z r. 1906 hájí výlučné Mojžíšovo autorství), později církevní autority přecházejí k otevřenějším postojům (Divino afflante Spiritu z r. 1943 už doporučuje studium literárních druhů, dopis Papežské biblické komise kard. Suhardovi z r. 1948 výslovně uznává možnost existence více pramenů v Pentateuchu a postupný růst mojžíšské legislativy…). Nový katolický překlad v Úvodu do Pentateuchu vysvětluje tyto peripetie okolo „mojžíšské autentičnosti Pentateuchu“ a v té souvislosti si bere na pomoc mj. slova přednášky kard. Ratzingera (2002) o činnosti Papežské biblické komise: „…Nejprve se zdálo, jako by pro spolehlivost Písma, a tím pro víru stojící na Písmu, bylo nezbytné Pentateuch zásadně připsat Mojžíšovi… Také zde jsme museli, abych tak řekl, teprve pomalu nově vyměřit teritoria, nově promyslet základní vztah mezi vírou a dějinami…“ Autoři Úvodu také říkají: „Pentateuch lze přirovnat ke katedrále, která byla stavěna po řadu staletí a na níž se každá epocha podepsala svým osobitým stylem.“
.
Ekumenický překlad, práce týmu z několika církví, byl ve druhé polovině 20. století velkým počinem, některé věci však v něm byly zastřeny, aby se došlo ke kompromisu,“ uvedl pro ČTK Pavel Lukeš z Karmelitánského nakladatelství a připomněl, že překlad je i interpretací textu. Člověka samozřejmě zajímají konkrétní příklady kompromisů v textu: jak překladové, tak výkladové. Napadá mě toto místo:  Potom odešel Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní (ČEP-  J 2,12). Pro protestanty není problém, jsou-li oni bratři Ježíše pokrevní, pro katolíky zřejmě ano. Jak to toto místo překládá Bogner? Pokud vím, tak podle tehdejšího chápání široké rodiny „bratři“ mohli být i bratranci. Jak by katolický překlad toto místo přeložil a jak by je v poznámkách vyložil?
Bognerův Nový zákon zde (J 2, 12) má „příbuzní“ s poznámkou pod čarou (vysvětlující, že v originále je slovo bratři, ale že se běžně používalo v širším smyslu). Katolický překlad Sýkorův (1909) má „a bratři jeho“ s poznámkou pod čarou („t. j. příbuzní jeho. Viz Mat 12,46“ – a tam je podrobnější rozbor problému). ČEP má „bratři“ bez komentáře. Je to svým způsobem chyba. Běžný čtenář-písmák (tedy člověk, který si častěji čte v bibli a „rozjímá“ její text) dobře ví o významové šířce slova „bratr“ u starých Orientálců (včetně Hebreů). Naproti tomu je jisté, že čtenáři-nepísmáci (a to je drtivá většina „náhodných“ či „svátečních“ čtenářů či posluchačů biblických textů) o tom vědět nemusí, takže automaticky předpokládají, že „bratři“ byli NUTNĚ Ježíšovi „plnorodí příbuzní v druhém stupni boční linie“, abych použil právní vymezení. To je opravdu naprosto nejčastější význam českého výrazu „bratr“, zatímco význam „blízký příbuzný“ (bratranec) v češtině vlastně vůbec nefiguruje (spíš jsou zde vedlejší významy: „náboženský souvěrec“, „člověk patřící do stejné skupiny nebo ideového proudu“, „přítel“). Bognerovo řešení je v tomto místě korektnější.
.
Komentáře k biblickým knihám vydalo Karmelitánské nakladatelství.
.
Máš jako překladatel z řečtiny a učitel na katedře biblistiky Katolické teologické fakulty UK bližší informace ze zákulisí o plánech České biskupské konference v oblasti biblické práce?
Podporuje ČBK spíše pokračování v práci na „vlastním“ katolickém překladu nebo se kloní i k obnově nějaké užší ekumenické spolupráci s ERC a ČBS na revizi ČEPu nebo přípravě úplně nového ekumenického překladu?

Do „zákulisí“ plánů ČBK nevidím, nejsem si jist, jestli ve věci překladu bible vůbec nějaké větší plány existují, spíš myslím, že ne. Jisté je, že konference českých katolických biskupů logicky podporuje „katolický“ překlad, tedy „drží palce“ tomu, aby byl co nejdříve kompletní. Zároveň však biskupové podporují šíření ČEPu, který je a jistě dlouho zůstane nejrozšířenějším českým překladem vůbec, i mezi katolíky. Jsem v kontaktu snad se všemi lidmi, kteří se překladem bible zabývají, protože z popudu České biblické společnosti, především zásluhou jejího bývalého ředitele Dr. Jiřího Lukla, se už tři roky schází skupina překladatelů, biblistů a filologů, která sleduje, co se okolo biblického překládání děje. V současné době vedle zmíněného katolického liturgického překladu například existují menší iniciativy vzešlé z evangelikálních kruhů (doslovnější – „studijní“ překlad Nová smlouva a Stará smlouva a „hladší“ překlad Nová bible kralická), také se (na katolické straně) pomalu dokončuje „česká bible Jeruzalémská“. Zdá se, že k nějakému novému „velkému“ ekumenickému překladu zatím nenazrál čas. Někdejší protagonisté našeho ČEPu mimo jiné v důsledku komunistického tlaku téměř neměli možnost své síly směřovat do teologického bádání, a tak se spojili „aspoň“ k tomuto úctyhodnému projektu biblického překladu. Bohu díky za to. Dnešní doba je ale neklidnější, plná úkolů akademických, pedagogických, administrativních, pastoračních.
.
Spolupracuješ s Centrem biblických studií. Můžeš přiblížit činnost toho pracoviště a konkrétně i svoji vlastní?
Centrum biblických studií (ustálená zkratka je CBS) bylo ustaveno v roce 1999 jako společné badatelské pracoviště Akademie věd ČR (původně v rámci Ústavu klasických studií AV ČR, nyní v rámci Kabinetu klasických studií Filozofického ústavu AV ČR) a Univerzity Karlovy (Evangelické teologické fakulty). Nyní se na jeho práci podílejí také lidé z dalších fakult UK i z jiných pracovišť českých i zahraničních. CBS se snaží monitorovat, podporovat a koordinovat biblická bádání v České republice, spolupracuje s řadou biblistů (filologů, archeologů…) po celém světě, pokud pěstují biblické a příbuzné vědy na akademické úrovni. Samotné CBS je poměrně malým (méně než dvacet pracovníků, většinou na menší úvazky), ale pružným týmem, vedeným „seniorem české biblistiky“ profesorem Pokorným. Má vlastní badatelské projekty a řadu publikačních výstupů. Já sám patřím k těm drobnoúvazkovým pracovníkům, považuji ale za čest v tomto sympatickém týmu pracovat. Moje vlastní výstupy? Třeba překlady a komentáře některých novozákoních apokryfů, spolupráce na připravovaném novém biblickém slovníku, nějaké články k novozákonnímu překladu.
.
Novozákonní apokryfy vydává nakladatelství Vyšehrad.
.
Podílí se i toto centrum na překladech biblických knih pro širokou veřejnost?
Pokud vím, tak přímo biblický překlad (starozákonní ani novozákonní) na pořadu dne není. Kromě dalších aktivit se ale CBS zaměřuje na tzv. intertestamentární literaturu (texty vzniklé zhruba v období mezi posledními knihami Starého zákona a vznikem Nového zákona, z velké části jde o židovské apokryfy napodobující formou a stylem biblické knihy). Snad nejvýraznějším počinem je pak publikování českých překladů novozákonních apokryfů s komentáři a příslušnými studiemi. Dosud vyšly ve Vyšehradě dva tlusté svazky, Novozákonní apokryfy I. – Neznámá evangelia a Novozákonní apokryfy II. – Příběhy apoštolů, třetí díl (apokalypsy) je na cestě a objeví se snad do konce tohoto roku. Stojí za připomenutí, že počet světových jazyků, do nichž byly novozákonní apokryfy v tomto rozsahu přeloženy (nebo jsou překládány), je menší než deset, a čeština je mezi nimi. Solidní české komentované vydání apokryfů je důležitou věcí – mimo jiné i v tom, že (abych citoval svého kolegu z CBS Honzu Duse, filologa, biblistu a hlavního redaktora této apokryfní řady) se prostě dnešnímu člověku, často zmatenému množstvím rádoby senzačních odhalení, definitivně „tyto tajné spisy odtajní“. Tím mohou být konečně zbaveny onoho podivného mlžného oparu, do kterého se (často úmyslem dávných autorů) kdysi samy zahalily a ve kterém je rádi vidí i leckteří dnešní koumáci, jako jsou autoři rozličných „šifer mistra Leonarda“ – což vlastně zase není nic jiného než takové nové apokryfy… Tedy „odtajněním starých tajných spisů“ se jednak ukazuje, že v nich prostě žádný recept na „tajnou moudrost“ není, a jednak se aspoň trochu odkryje technika moderních apokryfních spisovatelů – manipulátorů. A ještě k zamyšlení pro čtenáře Nového zákona: jedním ze znaků kanonických novozákonních spisů, který na první pohled vynikne ve srovnání s leckdy fantaskním a všetečným apokryfem, je právě jejich mimořádná věcnost, střízlivost, otevřenost a přístupnost pro každého, kdo si chce načerpat „z pramene vody živé“.
.
Převzato z : http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2657
.
PhDr. Josef Bartoň  je  filolog, překladatel z řečtiny, vyučující na Katedře biblických věd Katolické teologické fakulty UK v Praze. Současně je vědecký pracovník
Centra biblických studií.
Životopisná a bibliografická data naleznete zde.


.
Problematika kolem překladů Bible, otázky a odpovědi, který překlad je ten nejlepší? Zajímavý článek nalznete zde:
Bible překlad Kralický a Ekumenický Rozdíly a problematika – Prof. ThDr. Jan Heller
.
.
.
(1 hlasů, průměr: 1,00 z 10)
Loading...

Komentáře